Staré pověsti praví, že kdysi žili v Krušných horách skřítci. Pomáhali lidem i horníkům s těžkou prací. V podzemí topili černým kamením, až ze země vytékala horká voda. Naposledy žili skřítci v Dubině, ale hluk z kostelních zvonů ve Svatoboru je rušil tak, že se nechali převézt na druhý břeh řeky Ohře a odtud se rozprchli do všech koutů světa. V koronavirových časech, v době neobvyklého ticha, se někteří zase objevili. I v Nejdku jednoho můžete potkat. Avšak pozor, je nenápadný a lidí se střeží.
Důvěrně ho znají žáci ZUŠ, ti se s ním setkávali při hodinách výtvarné tvorby. Skřítka Nejdulku i jeho zážitky ilustrovali. Postupně vytvořili i jeho kamarády.
Kdo z vás bude mít chuť, může najít místa, na kterých se skutečně odehrály příběhy mnohých Nejdečanů.
Už je to dávno, co se v Nejdku objevil skřítek Nejdulka. Nenápadný mužíček měl a má jednu velkou výhodu. Od té doby, co vyrostl (správně řečeno dospěl), nestárne, přestože zůstal docela malý. A i když mu je nyní přes sto let, je stále čiperný, nic ho nebolí a zuby má úplně všechny. Rád vyhledává veselou společnost. Tiše se baví a pozoruje a jen zřídka ho někdo zahlédne. Když se to ale přece jen stane, dlouho se o té události mezi lidmi povídá. A jak přišel ke svému jménu? Jednoduše. Sice jen málokdy, ale vždy byl spatřen v okolí Nejdku, a tak od lidí dostal přezdívku. Tak jako my lidé, i skřítek má své slabosti a taky se mu do cesty pletou překážky.