Křup,
křup, tiše cosi praskalo a Nejdulka věděl, že je to moment, kdy puká Země.
Připravoval se na tu posvátnou chvíli s potěšením. Bylo to totiž něco
náramného.
Už
od pradávna se mezi lidmi tradují historky, jak se v jarním období na Velký
pátek o Velikonocích otevírají skály a v jejich nitru zahlédnou někteří
šťastlivci poklady. To se ví, že i tohle nejdecký skřítek dobře věděl. V zemi
ukryté poklady se skutečně dostanou jednou za čas na povrch. Nenápadně a
obrovskou silou pootevřou udusanou cestu, mnohdy překonají i nejtvrdší
překážky, a pak se na světle doslova rozzáří. Lidé očekávají trochu jiné
otevírání země, zejména skal. Jsou velcí, a jemné křupání země výše nad
povrchem neslyší. Čekají na zázrak a nevšimnou si, že se právě stal vedle nich,
když se po krajích cest ušlapaných tisíci kroky objevil lem zlatých květů.
Nejdulka
se pozorováním změn země tak unavil, že mezi šťavnatými stvoly a květy
pospával. „Zuzanko,
Zuzanko, hodná
holčička jsi
“, náhle uslyšel volání. Další hlasité pochvaly a výzvy skřítka
vytrhly ze sladkého dřímání. Sotva proloupnul zvědavá očka, uslyšel šustot.
Brzy spatřil malého bílého psa, který se prodral suchou travou a vběhl do lesa.
Čekal, že uvidí i děvčátko, které volal starší hlas. Ale děvčátko nikde. Mezi
stébly uviděl jen paní s velkým batohem na zádech. V měkké trávě bylo
tak příjemně, že se jen převalil a pospával dál. Druhý den se už od časného
rána procházel po lese a občas se shýbnul pro svěží šťavnatou travičku, která
se prodrala nad suchou, loňskou. „Hodná holčička“, uslyšel zase známý hlas.
Ohlédl se a viděl, jak paní hladí pejska. Byl to ten, kterého uviděl už včera.
Skřítek se usadil za vysoký drn a opatrně, avšak pozorně dvojici pozoroval.
Pejsek slyšel na jméno Zuzanka a byl paní výborným společníkem. Paní se ztěžka
posadila na placatý kámen, sundala batoh, vyndala plátěnou tašku, a pak
povzbuzovala Zuzanku ke hledání hub. Zuzanka hbitě, s čumáčkem u země
křižovala travnatý palouk až se zastavila a štěkla. Paní se pomalu zvedla, a
ještě než k pejskovi došla, začala chválit. „Hodná Zuzanka, copak asi
našla?“ A už, už, otvírala nožík. Zuzanka radostně vrtěla ocáskem, když paní
vyndala z trávy pěkného smrže. Poplácala pejska po zádech a hned zvolala: „Hledej, ještě hledej Zuzanko. Uvaříme a nasušíme. To bude paráda.“ Nejdulka
cítil, jak by se rád se Zuzankou seznámil, měl také vytrénovaný čich na houby,
jen neznal jejich jména. Aby nebylo zážitků málo, ke skupince houbařů se
přiblížila maminka s holčičkou. Malá holčička už capkala sama, ale maminka
pro jistotu vezla kočárek, kdyby se malinká na procházce unavila. Ženy se
pozdravily a maminka se podivila, jaký pěkný úlovek po ránu paní nese. „To moje
Zuzanka, co bych si bez ní počala. A co vy tady takhle u lesa brzy ráno? Malá
toho asi moc nenaspí. Odkudpak jdete?“ „Bydlíme tady kousek, také jsme vyběhly
na chvilku do přírody.“ Než se všichni porozhlédli bylo poledne a než se nadáli
uběhlo pár let. Maminka s holčičkou často potkávaly paní kořenářku, jak jí
mezi sebou říkaly a moc se na ta milá setkání těšily. Ta čiperná paní se
sluncem vstávala a než nastal městský ruch, opustila bytový dům v ulici 9.
května a s pejskem na vodítku, velkým batohem z hrubého zeleného
plátna na zádech, černýma holínkama na nohou, v silném pleteném svetru a
šátkem na hlavě kráčela zkratkou přes koleje do kopců. Těsně u lesa se posadila
na dřevěnou lavičku a sobě i pejskovi dopřála kus chleba, který zapíjeli vodou.
Teprve když se šeřilo, vraceli se domů a nikdy nešli s prázdnou. Podle
roční doby se v plátěných taškách nebo košíku jednou objevily houby,
podruhé neznámé byliny, jindy modré borůvky, černé sladké ostružiny, červené,
nahořklé brusinky, fialový vřes a spousty jiných darů lesa. Byla to zkrátka
dokonalá babka kořenářka. Nejdulka se brzy s pejskem Zuzankou seznámil. Naučila
ho hledat nejlepší lesní dobroty. Paní zase učila maminku a holčičku. Všichni
houbaři z města sbírali houby na kraji lesa, protože to bylo nejblíže.
Stačila malá finta a byli spokojeni úplně všichni. Odjakživa platí, že se na to
musí od lesa a je to pravda. Holčička s maminkou podle rad sbíraly houby
takřka neznámé, nevábných názvů, ale zato chutných. Nebylo nad smaženici
z fialových slizáků, ucha jidášova či černohlávků. Houbaře nikdy nelákaly
holubinky citronové nebo mandlové, ty si tak nanejvýše spletli s hříbkem,
protože na první pohled byla barva klobouků stejná. Ale jejich chuť byla
výtečná. A kdo by tušil, co je avízovka! Druh ryzce, který se vždycky nachází
poblíž pravých hřibů. Není tedy třeba napínat zrak mezi loňským hnědavým listím
a zbytečně ztrácet hledáním čas. Stačí si všimnout nápadně bílé avízovky a
hledat jen v její blízkosti a výsledek je zaručen. Neuvěřitelnou rychlostí
se tak dají nasbírat houby na oběd, zatímco ostatní hledají půl dne. Taková
byla paní kořenářka, a její finty. Proti bolení zad radila nosit po kapsách
kaštany. Vždycky jich měla plné kapsy a rozdávala je při setkáních. Jednou,
když ji docházely síly a už se vracívala z lesa dříve, začala vyhlížet
místo, kde by kaštany zasadila. Přála si, aby po ní jednou zůstaly stromy plné
plodů a nikoho z Nejdečanů nebolela záda. Když nebyla dlouho v lese
vidět, bylo Nejdulkovi i mamince a holčičce moc smutno. Všichni už znali místa
těch nejchutnějších lesních dobrot, ale chyběla jim ta dobrá, laskavá duše.
Teprve pak maminka zjistila, že se paní jmenovala Pěkná. To příjmení bylo
trefné. Byla opravdu žena s dobrým srdcem. Každému dopřála sušené byliny
nebo zavařeniny.
Kaštany
nakonec zasadila s panem hajným, aby byly v dobré péči a dnes už jsou
z nich pěkně vzrostlé stromky. Nejdulka v jejich korunách občas
odpočívá a Nejdečané za nějaký čas budou sklízet léčivé plody. Děkujeme pěkná
paní.
Kaštany paní Pěkné:
N 50°18.730' E 12°42.844'
Lavička, na které sedávala:
N 50°19.013' E 12°42.949'
Jednoho rána, snad v listopadu, kdy se začala o slovo hlásit zima, vyběhla na louku před dům malá holčička. Nejdříve pozorovala jinovatkou ozdobené rostliny a stromy z okna, ale pak se na tu krásu musela podívat z blízka. Připadala si jako ve skleněném království. Sluneční paprsky se odrážely na zmrzlých krůpějích rosy, které se blýskaly jako drahokamy. Holčička je chytala do teplé dlaně, zpívala si a běhala po blyštivé louce pokryté tisícem studených jiskřiček. Když se po chvíli otočila, leknutím se jí zatajil dech. Přímo proti ní si vykračovala černá obluda, kterou doposud nespatřila. Naráz bylo po zpěvu. Co nejrychleji se snažila utéct neznámému zvířeti z dohledu. Ani nevnímala, že jí ledové perličky křupou pod nohama. Snažila se otevřít zahradní branku a schovat se domů. Pak táhla maminku za ruku, aby se podívala z okna, kdo se to k nim vydal. Maminka neskrývala překvapení. „To je přece vietnamské prasátko, toho se bát nemusíš, je přítulné, ale netuším, co tady hledá.“
Dlouze zpoza plotu holčička prasátko pozorovala. Bylo mnohem větší než ona a vůbec jí nepřipadalo přítulné. Podivně funělo a křoupalo zmrzlou trávu.
Procházelo se po louce každé ráno. Holčička si postupně dodávala odvahu, až se s černým prasátkem skamarádila. Procházeli se spolu po velké louce a sluníčko je malinko hřálo.
Přestože každým dnem přicházela tma dříve a odcházela později, prasátko se vydávalo na svou pouť s přicházejícím světlem. Teprve když louku pokryl sníh, prasátko nepřišlo. Děvčátko ještě nechodilo ani do školky, a tak se najednou cítilo bez přítomnosti prasátka osamělé. Jak to v Krušnohoří obvykle bývá, první sníh brzy roztaje a nastává teplo. V adventním čase to obzvláště mrzí děti, protože očekávají Vánoce se spoustou sněhu a tradiční svátky na blátě je mrzí. Jenže na louce bez sněhu se opět objevilo prasátko a tuhle dětskou radost ani sníh překonat nemohl. Tentokrát nepřišlo prasátko samo. Jen pár kroků za ním kráčel muž. Holčička se na prasátko těšila, a tak jí přítomnost neznámého muže nijak nepřekážela. Slušně ho pozdravila, prasátko pohladila a šla po jeho boku. Muž se otázal: „Ty se s Marunkou znáš?“. „Ano“, odpověděla holčička překvapená, že má prasátko jméno. „Marunka je turistka. Bydlíme támhle pod lesem, kde je stále stín“, ukázal rukou muž. „Marunka má ráda sluníčko, proto se za ním vzhůru do kopce vydává. Teď v zimě je sluníčko vzácné, vylákalo na procházku i mě. Marunka si našla díru v plotě a utíká mi. Já ale vím, že se před setměním zase vrátí.“
„Aha“, řeklo děvčátko. „Maminka se divila, proč se tady objevuje vietnamské prase.“
„Je opravdu až z tak daleké země?“ Muž se jen zasmál a neodpověděl. Večer musela maminka holčičce všechno vysvětlit a také jí o tom neznámém muži vyprávěla.
Nejen maminka, samozřejmě i Nejdulka muže znal. Často nenápadně pobýval v jeho domě. Bylo tam světlo dlouho do noci a on rád poslouchal, jak praská v kamnech, rád cítil vůni hořícího dřeva a pozoroval, jak kusy mění barvu. Skřítek byl neviditelným společníkem a z úkrytů za pohozeným prádlem sledoval, jak pod rukama muže ožívají kousky světlého dřeva. Pomalu se klubaly postavičky lidí i zvířat. Nejdulka hádal od prvních řezů ostrého nože, co asi vznikne a postupně rozpoznával ovečky, psa, oslíka, krávu, koníka a okřídlené lidi, kterým muž říkal andělé. Muž bydlel v malé chaloupce sám. Občas s ním bydlela i žena, ale jeho touha po volnosti byla příliš velká, a to žádná z žen nevydržela. Domek se plnil většími i menšími soškami, ale také se mu loupala omítka, sem tam při dešti zatékalo, plaňky plotu shnily, ale muže to neznepokojovalo. Vyřezával a když mu bylo smutno, oprášil zastrčenou kytaru a hrál. Tuhle měl Nejdulka nejraději:
Letí a letí kůň jako pták,
Mává si křídly až do oblak
A pod ním básník,
Začíná psát,
o tom, že Pegas má básníky rád,
ten Pegasus co letí v dál.
Slunce zhaslo, den už končí,
Měsíc vyšel, hvězdy tančí,
Milenci jdou svojí cestou v dál,
Vítr uleh k svému spánku,
Básník zpívá dál jen vánku,
Ale Pegasus si letí v dál.
Za mlada býval muž výřečným. Bojoval za svobodu, která ve společnosti nebyla a sbíral podpisy na tajnou listinu, která měla divný název Charta 77. Možná proto se ho někteří báli a mnozí se před ním schovávali a mluvili o něm jako o podivínovi. Pro jiné byl hrdinou. Nosil dlouhé vlasy a vousy a ve sklárnách dlouhou píšťalou foukal skleněné baňky. Když mu zbyla trocha času, kouzlil ze skleněné hmoty, měkké žárem z velké pece, křehké květiny s dlouhými stvoly. U rozpálených pecí bylo vedro a po práci všichni skláři hasili žízeň. Mnohdy až moc. I muž hrdina. Když nastala po sametové revoluci v celé zemi vysněná svoboda, muž opustil práci u horkých pecí a sklo vyměnil za dřevo. Však má dodnes mnoho Nejdečanů jeho figurky z lipového dřeva doma. Někteří i celý betlém.
Později si vystačil s několika kamarády. Snil o dávných plachetnicích, které brázdily moře a dobře se v nich vyznal, ale čím dál víc se vracel do lesů, do krušnohorské přírody. Tak jako Nejdulka neměl rád hlučné věci a auta. Snad proto byl Nejdulkovi tak blízký. Tak jako v dávných dobách chodili lidé až do Karlových Varů pěšky, chodil muž pěšky i dnes. Kdo ví, jestli neměl na vlak nebo byla dlouhá chůze jeho radostí. Možná to byla ta volnost, kterou dopřál sobě, a nakonec i Marunce.
Každopádně se jednoho dne ztratil. Možná brázdí moře na fregatě Santa Maria. My si na něj můžeme vzpomenout o Vánocích, protože svou stopu vryl do lipového dřeva.
Holčička vyrostla, chodila do školy a na procházky s Marunkou už neměla čas. Marunka ale svou přítomností pobavila a potěšila mnoho lidí ze sousedství. Rádi pro ni schovali jablíčka, slupky z brambor a jiné pochutiny. U jednoho z domů pro ni postavili malý krmelec. Snad se rozdělí i s Nejdulkou.
Cestička, kterou Marunka chodívala na slunečnou louku:
N 50°19.048' E 12°42.518'